27.4.2023

Co cítíte, když se díváte na to, co kdysi byly Lidice? Spoustu silných emocí. A když tam stojíte se svými dětmi a studenty? Tak o to víc. Dnes jsme s celým druhým stupněm Škola v roubence Volavec měli program v Lidicích. Byly to Lidice důkladně, prozitkově a silně.
Nejdříve základní prezentace s promítáním fotografií v galerii (o historických souvislostech a životě lidí před atentátem na Heydricha), o tom, jak se nacisté s obcí vypořádali a nakonec o těch, kteří se vrátili domů a vybudování nových Lidic. Pak jsme se prošli novými Lidicemi a růžovým sadem k pietnímu prostoru bývalé vsi, viděli muzeum s novou expozicí a filmem, šli si prohlédnout uvnitř jeden z lidických domečků, který dostali navrátivší se a nakonec přišla pro mě nejsilnější část - vyprávění příběhů lidické rodiny Doležalových a židovské rodiny Ginzových očima deníků, které si psaly děti - Maruška Doležalová a Petr Ginz. Ten příběh vlastně vyprávěly naše děti. Představovali jsme jednotlivé členy rodin.
Co se mě dotklo?
Jak s tímto tragickým příběhem zacházely, využívaly nebo ho ignorovaly, jednotlivé režimy včetně toho našeho polistopadového.
Jak je těžké pro člověka se vrátit, když přijdete o domov, rodinu, přátele. Když byla ta vaše “malá obyčejná historie” vymazána. Jak vlastně nemůžete “vytvořit” novou vesnici a vrátit se do bodu nula.
Detaily vzniku památníku lidických dětí od sochařky paní Marie Uchytilové.
A ještě asi tisíc dalších věcí. Byl to den silný jako řemen.